Šatlava – muzeum vězeňství

Uničov patřil už ve středověku k městům s rozvinutou justicí – měl vlastní městskou šatlavu a kata, který vykonával rozsudky nejen tady, ale i v okolních obcích. Na místě dnešního muzea stávala skutečná věznice, kde byli drženi provinilci ještě v 19. století.

V budově bývalé městské šatlavy ožívá minulost, která není jen o mřížích a poutech, ale především o lidech a době, v níž žili. Muzeum vězeňství představuje proměnu systému trestů a nápravy – od středověkých mučíren a pranýřů až po moderní vězeňství 20. století. Najdete tu popisy skutečných případů, seznam trestů, mučící nástroje, dochovanou vězeňskou kapli, dobovou celu i příběhy lidí, kteří dokázali přežít v nejtvrdších podmínkách.

Drsná historie vězeňství

Ve středověku nešlo při trestech ani tak o nápravu, ale o odplatu a výstrahu. Veřejné popravy, pranýře a mučírny měly ukázat, že zákon je neúprosný. Vězení tehdy nebylo místem, kde si člověk odpykával trest – spíš čekárnou na krutý rozsudek.

Krádež se tehdy trestala utnutím ruky nebo pověšením, podle závažnosti. Cizoložství či nemravný život mohly skončit vystavením u pranýře – viníka tam přivázali a lidé po něm házeli blátem či shnilým ovocem. Za vraždu, pokud nebyla spáchána v sebeobraně, čekala pachatele poprava mečem nebo oběšení, někdy i rozčtvrcení.

Jak to vypadalo ve vězení

Městské šatlavy bývaly temné, vlhké a přelidněné. Cely byly bez topení i oken – osvětlené jen svící, se slámou na podlaze. Vězňové byli často připoutáni ke zdi železnými okovy, jídlo dostávali jen jednou denně.

Od pomsty k nápravě

Až v 18. století, s vládou Marie Terezie a Josefa II., se začal měnit přístup ke spravedlnosti. Z krutých trestů se postupně staly nápravné prostředky, mučení bylo zakázáno a vznikly první věznice s dohledem a možnostmi práce. V 19. století se vězeňství proměnilo v instituci, kde měla hrát hlavní roli výchova a morální obnova.