Ensemble Damian: Římská Lukrécie - Divadlo

Neobarokní opera od Heinricha Rademina (1674–1731) na parodické libreto z roku 1731 v provedení souboru Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka. Námětem opery je příběh z antických dějin pojednávající o zneuctěné ženě, jejíž tragédie podnítila změnu politického zřízení v Římě. „Šetři mé síly, nenuť mě všechno ti vyprávět: Mysli si cokoliv, rozhodně nebudeš přehánět.“

Když psal Heinrich Rademin (1674–1731), německý herec, impresário, dramatik a překladatel evropského formátu, Římskou Lukrécii (1731), zbývalo mu do konce života už jen velmi málo. Napsal však dílo dosud nejúspěšnější a nejoriginálnější, v němž zúročil znalost divadelního prostředí dvora i nižších vrstev obyvatelstva, jazyků a kultur, cenné zkušenosti divadelního autora i talent. Včas pochopil, kterým směrem se divadelní formy vyvíjejí i co vyžaduje publikum.

Rademinova Římská Lukrécie se zapsala do dějin jako historicky první parodie na operu v němčině a současně představovala první vrchol cesty k vídeňskému singspielu. Parodie spočívá převážně v kontrastu vážného námětu a komicky nízkého a zkratkovitého vyjadřování postav, jejich myšlení a jednání. V případě Rademina, činného od roku 1726 ve vídeňském Divadle U Korutanské brány, šlo o novinku po všech stránkách. Do té doby převáděl více méně věrně cizojazyčný text libret a hauptakcí do němčiny, maximálně je obohatil o komické postavy z žánru komedie dell’arte. Tentokrát však vytvořil na základě operního libreta Bartholda Feinda (1678–1721) dílo vlastní. Výborně zapadalo do hudebně orientovaného dramaturgického plánu tehdejších italských ředitelů divadla (dvorní zpěvák Francesco Borosini a dvorní tanečník Joseph Carl Sellier), kteří novou produkcí úspěšně obcházeli cenzuru, zákazy a všemožná omezování v provozování populárního hudebního divadla. Italská opera seria byla totiž ve Vídni k vidění pouze u dvora pro vybrané publikum, kdežto německé divadlo italskou operu uvádět nesmělo. U Korutanské brány proto zavedli pastiš, který spojoval úryvky z italské vážné i komické opery s německou improvizovanou komedií. Z výše uvedených důvodů se dílo nemohlo jmenovat opera, a proto se schovávala za vágní a nejednotnou terminologii (intermezzo musicale, opereta, hudební divadlo, hudební burleska, musica bernesca, apod.). Přesto se jednalo o kvalitní hudební divadlo s výbornými zpěváky a herci, kteří dokázali improvizovat, performovat i parodovat. Rademinovi, zdejšímu úspěšnému principálovi, se takřka z nutnosti podařilo spojit operu, burlesku a hrdinskou akci s parodií, čímž dosáhl vzniku nového divadelního tvaru. Parodie na operu je důležitým mezníkem ve vývoji hudební burlesky a předchůdcem vaudevillu.

Rademin však parodii na operu nevymyslel, ale následoval příklad benátských hudebních satir na vážnou operu. Aby však mohl tento inovativní pastiš vytvořit v němčině, potřeboval jako předlohu vážnou operu, a proto si vybral Feindovu hudební truchlohru s hudbou uznávaného skladatele Reinharda Keisera (1674–1739). Námětem Feindovy hudební truchlohry i Rademinovy operní parodie je příběh římské aristokratky Lukrécie (500 př.n.l.) a její tragické smrti, jak ho zaznamenali římští historikové Titus Livius a Dionýsos z Halikarnasu zhruba o 500 let později. Nedochovala se dobová svědectví. Většina historiků se kloní k názoru, že se nejedná o mýtus, ale o legendu. Cudná Lukrécie, věrná manželka Collatina, se odmítá podvolit chtíči panovačného Sexta, syna posledního římského krále, Lucia Tarquinia Superba. Sextus ji v noci přepadne v ložnici a násilím dosáhne svého. Osobní drama znásilněné ženy, která neunesla následky toho činu a vzala si v rodinném kruhu život, pak mělo přímý dopad na politickou situaci v Římě. Sextus spustil svým činem již dlouho chystanou vzpouru, která vedla k vyhnání krále i s rodinou, svržení monarchie a založení Římské republiky. Příběh římské Lukrécie vyzdvihovala církev a opěvovala Lukrécii jako symbol cudnosti. Stala se inspirací pro umělce z různých oborů, především malířů (Tizian, Rembrandt, Dürer, Botticelli), zaujala také Shakespeara (epická báseň The Rape of Lucrece, 1594) a další dramatiky. Ve 20. století téma zpracoval jako operu Benjamin Britten (The Rape of Lucretia, 1946).

Rademin vytváří zvláštní syntézu vysokého a nízkého charakteristickou pro pozdní hauptakci a zejména burlesku, kterou Rademinova parodie na operu bezesporu je. Z titulní strany Rademinovy Římské Lukrécie se dále dozvíme, že se představení o třech dějstvích odehrává během několika scénických proměn a je obohaceno dvěma balety „kulhavých“ a „slepců“.

Účinkuje Ensemble Damian

Kamila Škrachová – Lukrécie
Hana Holodňáková – Lesbie
Jan Mikušek – Tarquinius
Bedřich Lévi – Sextus
Martin Ptáček – Collatinus
Jiří Poláček – BrutusMartin Dostál, Daniel Podroužek – housle
Mariana Tůmová – violoncello
Martin Smutný – cembalo
Jiřina Marešová – hudební nastudování
Vendula Johnová, Tomáš Hanzlík – kostýmy
Martin Dostál – scéna, režie